Píšťalka

Tam za vesničkou na stráni
Břízka se k břízce naklání
Ich liebe dich - píšťalko ufoukaná :)

Závidím ženy Křížovy, Jeskyňky Borůvky a jiné
Závidím sílu Diovy a co mu z toho plyne

Tak počkej mne má milá v závětří. Poplašim duchy a můzy, svědky noci.
Aby nikdo neslyšel, co nám teď jenom patří. Co jest naším tajemstvím a sladkou odměnou.
Já počkám...jeskyňko z modrých kamenů

Počkám až zřím tvůj náznak za oknem, kde teď bílo leží klidem a nestará se o pocity pod ním uložené.
Je dobře, že je zima. Aspoň mé srdce pohasíná.
A nechce tolik chladit plamen, když já hledáním ráje znaven.
Já počkám tady...perličko z domu otrokáře
Co pije víno, vodu káže.
A chtěl by jiným právo radit.Chtěl by mě provést horskou stezkou.
Ať najdu štěstí daleko, když on sám nezná vlastní zemi.
Chtěl by mě hnát do krajů se stromy, po kterých jsem nešplhal.
Ne,ne.
Já počkám tady ... pěšinko z jemných prstýnků.

Počkám si na tvé tenké prsty a každý článek prohlédnu si, jeden po druhém. A měkkost dlaně vyzkouším. Jestli miluješ život. Ve všech jeho podobách. Od mikrosvětů po vesmírné galaxie. Jestli pokorná si k životu, tak jako se teď já učím být. POKORNÝ.
A nakonec, jestli budu dost odvážný, podívám se Ti do očí. A když vydržím první chvíle se nestydět a stihnu se nadechnout, pak budu hledat příběh. Pravdu o tvých přesvědčeních, o tvých náladách. O bitvách po boku Napoleona, o Trojských zradách citových. O tom kdo Ti ublížil a nejde mu to zapomenout, co tě posílilo a zvedlo hlavu. Budem bázlivý a potichu. Budu číst pozorně kapitoly. Co teď už víš a cos z dětství zapoměla. Nezměrné utrpení měnící se v lásku a naopak. Radosti z malých překvapení v ještě menších krabičkách, které většinou ukrývají ty nejcennější předměty. Pravda je dávno známa, jen my si nesmíme lhát.
Počkám Tě tady ... schovanko z chudé rodiny.

Této zimy je mi teplo

Už si ani nepamatuju kdy byla tak krásná zima. Asi byla akorát já ji tak jen nevnímal. Nádherně zasněženo. Střechy, cesty, kopce a vůbec všechno, klasická "Ladovka". A není mi zima, necítím žádný zvláštní chlady. Co se počasí týče je to skvělý. Po dlouhý době nenadávám že je horko nebo zima. Je tak akorát. Je přesně tak jak má být. Po strašně dlouhým čase jsem spokojen s počasím. Mám z toho velkou radost, neboť jsem přesvědčen, že je to první prazákladní krok být spokojen se zbytkem věcí na světě. Být spokojen s tím co je a nepřemýšlet jak by se dala zlepšit situace v Nairobi a kolik dětí je potřeba adoptovat, aby to bylo v pořádku. Aby se nestřílelo do lidí. Aby byl celosvětový mír. Máme na to vliv asi jako na erupce na slunce, my pikotečky na modré planetě. Naší krásné domovině. Nějak se mi nechce na Měsíc ani na Mars. Jsem konzerva, takže zatím nebudu kupovat žádné pozemky mimo naší atmosféru. Jsem vlastenec a pitomec a naivista. Milující otec a špatný manžel. Krutý samozvanec ve svých nadvládách. Krutý ke svým poddaným a přitom jsem přesvědčen jak je miluji a přeji si, aby byli šťastni. Lehkomyslní při denní orbě a večer opilí uléhající ke svým manželkám. Prostě šťastni. Budu muset sestoupit k nim dolů, zahodit korunu a jít se jim podívat do očí a zeptat se na přímo jak jim opravdu je. Stisknout tu drsnou ruku a upřímně se zeptat. Miluji Vás moji poddaní, neboť jak žijete Vy tak žiji já. Ač tomu nevěříte jsme úzce spjatí.

Takhle zima je krásná a teplá. Děkuji.
Buďte spokojeni s počasím.

pro kohokoliv

V čase, kdy ze stropu znám každou část
V čase, kdy touhy se mě snaží zmást
v době, kdy lecos mrtvý zdá se
kdy vidím vraha v každý kráse
A vlažnost visí v každym citu
A rozmar lidský chybí mi tu
V čase, kdy mě teď těžko přijmeš
Kdy každý pohled vnímáš za lež
V čase, kdy dal jsem rozum do misky
Kdy mám tvou lásku na lístky
Tak víra boží je teď tady
V době,kdy život má svý klady
Děkuji , děkuji za to že jsem tady
Děkuji

Bojím se. Bojím se, že se ode mne nebe odkloní.Že nerozeznám dobře cestu po které mám jít. Že znamení nebudou dostatečně čitelná, aby mne nasměrovali. Proč se tak bojíme. Není přece možné, nevěřím tomu, že jsme tu, abychom trpěli.To nedává žádný smysl. Život přínáší potíže, ale trpět. TRPĚT NE. Život má být lehký a vláčný.Chutný a mírně poletující.Tu a atm se zachytnuvší ě větvičku, aby mohl mírně změnit směr a pak zas volně plout za teplým proudem. Něžně spanile a poklidně jak si jen umíme představit. To nás má unést a uvolnit. Zmírnit bolest tržných ran. Zmírnit neklid našch duší, nespokojenost našeho ega. Pohoupá a pochová nás. Dá napít vyprahlé touze po štěstí, po lásce a sebeuspokojení. Zchladí horkou hlavu a postaví most mezi mnou a tebou, duše moje s nestejným pohlavím. S jiným náhledem na svět a přesto spojujícím v nerozlučný svazek. žena a muž jsou jedno tělo. Pokud je vše v souladu jsou jedno tělo. Bohužel dvě hlavy. Ale i to čas obrousí budou-li oba chtít. Budou.li oba nakloněni myšlence vesmírného spojení nebo kde se to vlastně spojujeme. Ani nevím kde přesně jsem, natož kam se chodí duše prolínat.. Ale na tom asi nezáleží, důležitý je výsledek. Nebo spíše cesta k tomu výsledku. Cesta dávného porozumění, jež máme v sobě. Které máme někde blízko a hledáme ho daleko. Daleko a u jiných často cizích lidí, kteří k nám vlastně ani nepatří. Někdy mám pocit, že je potřeba ten svícen sfouknout a najít to poslepu. Pocítit to ve tmě. Muset to nahmatat a tvar si představit. Polaskat ho a obejmout, aby mohl být přijat. Vidět je někdy strašně málo. Vidět, říkat a popisovat. Je potřeba to cítit celým svým já, pak teprve tomu uvěříš a řekneš: To jsem já! Já a můj krumpáč. Já a moje zděšení. Já moje láska k tobě. Já tvůj vrah my sweet strawberry. Já tvůj spojenec a laskavý rodič, jež TĚ neopustí ani kdyby.....nikdy! Za žádných okolností. Taková je jeho víra, takový je jeho cit. Jeho ruce natažené k tobě. Silné pevné s kůží popraskanou od dřiny a odrážení útoků tšch nejbližších, neboť ti zraňují nejbolestivěji. A ty naše ruce ruce už jsou taky velké a dospělé, tak proč se pořád bojíme. Proč máme strach. S takovýma rukama a vědomím "pána tvorstva", u někoho už téměř na úrovni Boha. Tak čeho, když nás nemůže skoro nic ohrozit. Bojíme se vnitrozrady? Zrady ve vlastních řadách, v našem týlu? Bůh ví. A tak prosím Die, Allahu, Buddho prostě sílo v nás, nedopusť abychom se zradili.

Nerad se vměšuji do svých soukromích záležitostí :)

Hej Nedory, Kiliane Nedory, ty stvůro kterou miluju. Chci se s tebou bavit až do smrti ty vole. Až do smrti, která nás vymrští do vesmíru a pak zase vrátí někam mezi životy ostatních. Mezi životy ostatních kde se budem protloukat a poznávat pravdu a lež.Příkoří a slasti. Obraznost a realitu. Válku a mír. Mír, který teď právě prožívám. Souznění mezi energiemi. Mír mezi mnou a zemí. Nakonec si vážím své rozpolcenosti, neboť můžu cítit více forem zároveň. Najednou mi nevadí......najednou mi nevadí nic, protože tak to má být. Tak jsem stvořen.




Co mě to táhne, kamkoliv hnu se
Je to snad pocit v ranním autobuse
Anebo střípky vzácna v jednom kuse
Obraz jenž hltí všechny bosé


Co mě to táhne na parníku
Když v euforii ze tvých díků
Cítím tu krutost lhostejnosti
Jež labuť s hadem v jednom hostí


Řekni mi dechem akvabely
Co po mně tvoje gesta chtěli
Když pak ve chvíli zapomění
Neřekli mi co se tím mění

Zahanbeni v tichých zlostech
Baví se o intimnostech
A zklamaná pak šedí rána
Byla by radši zase panna


To ráno je fakt bez odstínu
Jak prohrabává suchou hlínu
A dny se tváří nepřítomně
Jak kdyby ani nešlo o mě


Tak unaven tou tichou zlostí
Nechám se zlákat obrazností
A ráno dávam srdce tomu
Jenž nerozumí řeči zvonů

Halo, Halo

Ahoj všichni, před časem mi Pavlík zřídil tenhle blog a často mi vyčítal, že mám jen demostrativně :). Občas jsem přemýšlel o tom, co bych tam asi napsal, zveřejnil atd. A tak mě napadlo, že Pavlík chtěl jednou vidět moje texty, které jsem napsal v mládí. No v mládí....snad nejsem tak starej.....prostě dřív :). A protože to nejsou jen texty, ale i písně chtěl bych Vás požádat, abyste mi napsali která Vás třeba zaujala a chtěli byste ji slyšet s kytarou. No a já zalovím v paměti(:)jak to tenkrát bylo) a pokusím se jí nahrát do poče a dát k poslechu a tanci.





Před bohem
(1994)
Spletence mojí cti
Bistu mi tvoří čas
Vždyť přece ze slepých
Očí věští se snáz

Slyším zlý jméno vím
Slávy dcera jde s tím

Snad zemřu dřív než bůh
Vopicí z pokladu Inků
Dojdu než opíšu kruh
Vidim na barevným snímku

S těžkou harmonií psů
Tělesa naráží
Transparent načatých dnů
A přeplněných nádraží

Slyším zlý jméno vím
Slávy dcera jde s tím







Svět dvou barev
(1998)
Středem času mýho věku, nemůže bejt ani jediná
A když hniju s kruhem v hlavě, všechno lidský ve mně usíná
Mám zas pocit, že mě hltí, matná síla věčnost šedejch dní
Ty věci uvnitř řvou a drtí, to co mě ještě možná drží v ní

U mě víra do tmy padá...
Nechce se mi nechce odejít
Ona vlastně ani sama neví
Co by tak asi měla chtít

Lítám mezi marnou smrtí, těžkej špínou vlastní hlubinou
Nezachytitelnou sítí, nechce se mi tam kam oni jdou
Mám zas pocit matná síla ta mě hltí jsem otrok ve vlnách
Ty věci uvnitř ty mě svíraj, svět dvou barev obrátil se v prach

U mě víra do tmy padá...
Nechce se mi nechce odejít
Ona vlastně ani sama neví
Co by tak asi měla chtít




Odpolední
(1998)
Proudy světel už se zase hádaj
Na mě neumělý stavy padaj
Rybář dělá pořád stejnou chybu
O čtvrté přání prosí zlatou rybu

Na koberci tajou zbytky sněhu
Co se vylil černý kaši z břehů
A holky dělaj pořád stejnou chybu
Věří v nesmrtelnostm danejch slibů


Po náměstí prošla lesní víla
Prej aby se v noci nenudila
Představy vypadaj celkem svatě
Jdou a mají v nohách stopy .... po ostnatym drátě


Poznal jsem, že nevnímá to zdání
Že by osud svéta ležel na ní
Líbí se mi hledám pro ni jména
Aby nebyla tak unavená

Magnetizmus nekonečný sítě
Připadá mi trochu jednolitě
A já dělám pořád stejnou chybu
Snažim se dát ticho do pohybu



Možná
(1993)
Možná jsem to znal snad jsem to i vnímal
Asi jsem to polil nadmírou
Nepostřehnutelný stavy, ty jsem míval
Držel jsem jako všichni stojí za vírou


Rozumný slova těžknou a asi tvoří
Umělý pohledy na kry
Co věčně tají, tuhnou, plavou a zase se noří
Ale oni žijí...prý

Flanel letí světem a všichni ho žerou
Se zpožděním vlastní ho i z podnícení
Do tajných prostor jež spontálně se derou
Snaží se proniknout davově rozlícení




Zpět

Rána vlhkých letokruhů, už mi netají
Jestli kobku nebo strom, už se neptají - nechtějí


O kterou závrať stojím nebo točit nechci se
Z motivů denního opoždění děti na písek - musí si hrát


Já léčím strasti a léčím pokušení
S praotcem vlasti jsme skoro udušeni

A já se plížím na srdci náplasti
A já se vzhlížím nad vlastní propastí





Zaměstnanec společnosti
(1994)
Koukni štěstěny a zbytky ozvěny, která rozbila se o duši založenou na jmění
Čtu si v podchodech, ulice na zádech a moudrost všeho zavedená na okolních zdech

Někdo tu chce stát, může se horký zdát
Chrochtám v místní špíně, obědvám ve vytrýně

Gravitace ovládá, utíkám od stáda a ve stavu bez tíže dělá močení potíže
S koulí na noze, střed ruky k obloze, strach ve mně já v narkóze
mrtvej voják v záloze


Pro vleklý časy měřím, co Zeměkoule dá
Vychvaluje Jupiter, protože chce být svobodná



Fronta
(1996)
Ve frontě jsou lidi vždycky unavený
Neví co by řekli a tak se jenom práší
Jsou jistý ješitností napuštěný
A tak se celej zástup trochu vznáší

Otočenej kolem svýho strachu
Medvídka co má ségra rozdupal jsem v prachu mýho strachu

Ve frontě jsem vždycky trochu unavenej
Nevim co bych řek a tak se nějak tvářim
Jsem si jistej ješitností napuštěnej
A tak se proti vůli se zástupem vznášim

Věř mi poznal jsem jí v telefonní síti
Sednul jsem si u trafiky a čekal až se chytí
Já už byl chycenej a chybělo mi málo
A nikdo mě zas nevzbudil a tak se hovno stalo

Otočenej kolem svýho strachu
Medvídek opustil i mýho bráchu, i mýho bráchu....a brácha mě ... a já svět


Tak první várka je v éteru a myslím, že je to slušná porce dekadence :)tak Vám držím palce ať to přežijete a těším se na reakce jak gativní tak negagaga no fuj to je slovo. Prostě komentáře :)