Bojím se. Bojím se, že se ode mne nebe odkloní.Že nerozeznám dobře cestu po které mám jít. Že znamení nebudou dostatečně čitelná, aby mne nasměrovali. Proč se tak bojíme. Není přece možné, nevěřím tomu, že jsme tu, abychom trpěli.To nedává žádný smysl. Život přínáší potíže, ale trpět. TRPĚT NE. Život má být lehký a vláčný.Chutný a mírně poletující.Tu a atm se zachytnuvší ě větvičku, aby mohl mírně změnit směr a pak zas volně plout za teplým proudem. Něžně spanile a poklidně jak si jen umíme představit. To nás má unést a uvolnit. Zmírnit bolest tržných ran. Zmírnit neklid našch duší, nespokojenost našeho ega. Pohoupá a pochová nás. Dá napít vyprahlé touze po štěstí, po lásce a sebeuspokojení. Zchladí horkou hlavu a postaví most mezi mnou a tebou, duše moje s nestejným pohlavím. S jiným náhledem na svět a přesto spojujícím v nerozlučný svazek. žena a muž jsou jedno tělo. Pokud je vše v souladu jsou jedno tělo. Bohužel dvě hlavy. Ale i to čas obrousí budou-li oba chtít. Budou.li oba nakloněni myšlence vesmírného spojení nebo kde se to vlastně spojujeme. Ani nevím kde přesně jsem, natož kam se chodí duše prolínat.. Ale na tom asi nezáleží, důležitý je výsledek. Nebo spíše cesta k tomu výsledku. Cesta dávného porozumění, jež máme v sobě. Které máme někde blízko a hledáme ho daleko. Daleko a u jiných často cizích lidí, kteří k nám vlastně ani nepatří. Někdy mám pocit, že je potřeba ten svícen sfouknout a najít to poslepu. Pocítit to ve tmě. Muset to nahmatat a tvar si představit. Polaskat ho a obejmout, aby mohl být přijat. Vidět je někdy strašně málo. Vidět, říkat a popisovat. Je potřeba to cítit celým svým já, pak teprve tomu uvěříš a řekneš: To jsem já! Já a můj krumpáč. Já a moje zděšení. Já moje láska k tobě. Já tvůj vrah my sweet strawberry. Já tvůj spojenec a laskavý rodič, jež TĚ neopustí ani kdyby.....nikdy! Za žádných okolností. Taková je jeho víra, takový je jeho cit. Jeho ruce natažené k tobě. Silné pevné s kůží popraskanou od dřiny a odrážení útoků tšch nejbližších, neboť ti zraňují nejbolestivěji. A ty naše ruce ruce už jsou taky velké a dospělé, tak proč se pořád bojíme. Proč máme strach. S takovýma rukama a vědomím "pána tvorstva", u někoho už téměř na úrovni Boha. Tak čeho, když nás nemůže skoro nic ohrozit. Bojíme se vnitrozrady? Zrady ve vlastních řadách, v našem týlu? Bůh ví. A tak prosím Die, Allahu, Buddho prostě sílo v nás, nedopusť abychom se zradili.