Hej Nedory, Kiliane Nedory, ty stvůro kterou miluju. Chci se s tebou bavit až do smrti ty vole. Až do smrti, která nás vymrští do vesmíru a pak zase vrátí někam mezi životy ostatních. Mezi životy ostatních kde se budem protloukat a poznávat pravdu a lež.Příkoří a slasti. Obraznost a realitu. Válku a mír. Mír, který teď právě prožívám. Souznění mezi energiemi. Mír mezi mnou a zemí. Nakonec si vážím své rozpolcenosti, neboť můžu cítit více forem zároveň. Najednou mi nevadí......najednou mi nevadí nic, protože tak to má být. Tak jsem stvořen.
Co mě to táhne, kamkoliv hnu se
Je to snad pocit v ranním autobuse
Anebo střípky vzácna v jednom kuse
Obraz jenž hltí všechny bosé
Co mě to táhne na parníku
Když v euforii ze tvých díků
Cítím tu krutost lhostejnosti
Jež labuť s hadem v jednom hostí
Řekni mi dechem akvabely
Co po mně tvoje gesta chtěli
Když pak ve chvíli zapomění
Neřekli mi co se tím mění
Zahanbeni v tichých zlostech
Baví se o intimnostech
A zklamaná pak šedí rána
Byla by radši zase panna
To ráno je fakt bez odstínu
Jak prohrabává suchou hlínu
A dny se tváří nepřítomně
Jak kdyby ani nešlo o mě
Tak unaven tou tichou zlostí
Nechám se zlákat obrazností
A ráno dávam srdce tomu
Jenž nerozumí řeči zvonů
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat