Sám sebou

Je to přesně tak jak píšeš Pavlíku. Tenhle šílenej svět, kterej už ani sám neví co chce na tebe neskutečně a hlavně zbytečně tlačí. Škatulkuje tě podle módních nesmyslů a jak tvoje dítě ve škole nemá značkový hadry, smějou se mu. Jsi v jednom obrovskym kole mainstreamu. Kam tak všichni pospíchaj. Kde chceme bejt první - v pekle?
No s tim ale člověk nic nenadělá a láteřit nemá význam. Je potřeba, když už se vám v tom kole všeobecného "štěstí" dělá špatně, prostě vystoupit a jít po svých. Chvíli jde človíček sám, ale najednou potká přítele, který to viděl stejně.A který také žije paraelní životy, ten, který musí a ten, který chce. A k tvýmu úžasu zjišťuješ, že si rozumíte a máte stejná životní přesvědčení. Hlavně se nebát ukázat nitro, nestydět se za to jaký jsem.Sundat tu maškarádu, abys neustále nemusel vymýšlet další scénář svojí role, to je šíleně únavný. Být sám sebou. To se hezky řekne, těžko udělá a hlavně člověku vůbec nejdýl trvá to pochopit. Co to je být sám sebou, najít svou cestu.Já chci být sám sebou a proto říkám: jsem měkkosrdcatej, brečím u romantických filmů, dloubu se v nose,miluju přírodu a všechny její formy, nemám rád lidi co jim je jedno jestli někomu ublíží s tim, že je to každýho věc.Nemám rád Barbíny a Keny, povrchní blbce, mám velký srdce (bohužel někdy větší než mozek) a jsem empatický a dokážu pomoct. Jsem strašně vztahovačnej, močim do vany, závidím jiným jejich štěstí.To všechno jsem já ať už se to někomu líbí nebo ne.Nestydim se za to. A miluju Vás, kteří ke mně chováte jakoukoliv formu lásky a můžete se mnou počítat. Když už se Vám nechce jet s dál, tak jednoduše vystupte a nebojte se, že budete na peróně sami. Minimálně tam budu já... :)