Callisto

Možná, že už nedostaneme žádnou jinou možnost, možná to bude jedinkrát co se tady mihneme a nebude víc našich těl a myšlenek. Callisto nerušeně obchází Jupiter a to naše úpěnlivé snažení o přežití mu musí připadat malicherné, pikovteřina na mínus
stošedesátoučtvrtou v jeho bytí. Zvláštní úsměv se mi objevuje na tváři, když pomyslím kolik lidských příběhů měl možnost pozorovat, A je jich nekonečně mnoho. Měl jsem všechno naplánovaný. Jak si najdu hezkou milou ženu, jako je moje máma. Jaká budem krásná vzorová rodina. A najednou se všechny moje představy rozpadly. Nestíhám být skvělým otcem, nestíhám si zařídit vlastní život, dokonce nejsem schopný žít jednoduchý obyčejný život.
Možná budeš jen zlomek času v mém životě, ale nechtěl bych tě, lásko minout. Nechtěl bych tě přehlídnout kvůli nějaké hlouposti, i když je mi jasný, že na to mám pramalý vliv a nemůžu si spočítat kdy se asi tak objevíš. Kdy ty oči zase uvidím. Jestli mne ty oči pohltí bude asi jedno kolik dětí máš. S láskou se dá zvládnout opravdu hodně. Je to nekonečný zdroj energie a síly.
Co dalšího ti napsat. Přeji si abych ti to nemusel psát, chci ti to říkat do ucha. Cítím tvojí vůni, cítím jemnost jeho zábybů. Hraju si s jemnou naušničkou, kterou máš tak jakoby nic. Jakoby si ani nevěděla jak moc ti sluší, jak moc si nádherná.
Jak mě tvoje ženskost provokuje a já jsem neskutečně pyšnej, že právě Ty patříš ke mně. Že právě Ty chceš ke mně patřit. Že nelituješ času, který se mnou trávíš. Lekomyslně utrácíme to nejcennější co nám tady bylo dáno. Prostor a čas.
Možná už nedostanu další možnost, ale Tebe nechci minout, lásko!

Načrtnu tě jedním tahem
Jak nahá stojíš pod okapem

Načrtnu tě v polostínu
Jak tiše skrýváš svojí vinu

Načrtnu tě za úsvitu
Jak jemně voníš po blankytu

Chci tě hlídat v nočním tichu
V čase našich něžných hříchů

V šeru tuším tvoje rysy
Modrej dým se s nocí mísí




Nechávám tento tuto báseň veřejnou, protože ta pro kterou byla napsána si nezaslouží, aby byla jen pro ni ...

Jsou vždy smutné večery, kdy Mr. Darcy již ví, že v sychravém ránu svou Ann nepotká,že nepolíbí její křehkou ruku promrzlou chůzí studeným jitrem anglickou krajinou, neboť pro ni bylo jednodušší utopit své city ve víně a nechat se obletovat plytkými šlechtici, kteří mají se sílou ducha pramálo společného.
Jsou smutné tyto večery a těžké je pak uvěřit, že naděje umírá poslední.


Možná už nedostaneme jinou šanci, ale Mr. Darcy hodlá žít.

Zemřela paní Bazalková

Ve druhém patře nad námi bydleli manželé Bazalkovi. Přistěhovali se zároveň s rodinou mé drahé matky, které tenkrát bylo devět let. Co mamina pamatuje, byli to sousedi, se kterými nebylo nikdy lehké vyjít. Všechno jim vadilo, byli zlý k jiným dětem. Každou příležitost využili k hádce.
Proto také se naše rodiny spolu přes 11 let nebavili. Nezdravili se zkrátka nic. Vždycky když od někoho slyším, že na sebe třeba dcera s tátou pět let nepromluvili, jsem v šoku. Je pro mě nepředstavitelné, že bych s někým tak blízkým několik let nepromluvil slovo. Uvalit na někoho verbální embargo je ta nejhorší urážka, nejhorší ponížení, největší trest.
Tuto zeď mlčenlivosti jsem shodou náhod prolomil právě já, když jsem jednoho dne jako slušně vychované dítko, rodičemi poučen zdravit každého dospělého ze vchodu, paní Bazalkovou na chodbě pozdravil. Matce bylo trapné nepozdravit, když několikaletý syn etiketu dodržel a paní Bazalkové bylo zřejmě trapné neodpovědět. A tak spolu naše famílie opět komunikovali.
Nicméně paní Bazalková na své povaze nic nezměnila a nadále se svým manželem navštěvovali přilehlou pivnici Merkur a vraceli se v podnapilém stavu. Ve vestibulu nadávali prakticky na vše a potom bylo přes dveře slyšet kňučení psů, které bila za to, že nevydrželi s venčením než se páníčci vrátí z hospody. Dobře si pamatuji toho večera, kdy jsem jako malý kluk se slzami v očích mámě vyčítal ať tam jde, ať s tím něco udělá.Že tohle je právě to bezpráví o kterém mi vyprávěla. Tehdy jsem nechtěl chápat, že by to vedlo jen k další hádce a asi by se nic nezměnilo a ... vlastně to nechci chápat ani teď. Zřejmě bych tam dnes šel a na ty dveře zabouchal.
Pan Bazalka se za čas uchlastal a stará paní osiřela a chátrala. Ke třem psům přibyl ještě neznámý počet koček. O tento rozsáhlý zvěřinec se nezvládala starat, ani ho venčit a tak se z bytu po čase linul ostrý zápach, který mladý pár v sousedství nebyl schopen ničím přebít a odstěhoval se.
Starou paní zdravila další generace a bylo ji vidět méně a méně. Celý vchod se těšil, že již brzo nastane to, za co se dlouhá léta každého večera modlil.
Tento týden si vyzvedávám syna a na vchodových dveřích visí parte s jejím jménem.
Stál jsem tam, četl ten list, ale pocit zadostiučinění a správnosti "Božích mlýnů" se nedostavil. Cítil jsem jakýsi druh melancholie, že zas umřelo něco z mého života. Ať už jsem to vnímal pozitivně nebo naopak. To vše patřilo a patří k mému žití. Vždycky jsem se snažil se všeho "zlého" zbavit, vyhnout se tomu, nežít to. S věkem chápu, že "zlo" od dobra oddělit nelze. Je to stejná hmota. Plus - mínus. Narodil jsem se jako holá větev, která se časem obalila zážitky, lidmi, sněním. Stala se, díky Vám, krásnou a košatou. A teď z té košaté větve pozvolna odpadávají první lístky. Stárnu, vole. A nemám z toho strach. Jediné co by mne mrzelo, že bych ten čas tady promrhal.

Zemřela paní Bazalková, ať je jí nebe lehké, upřímně.

Čekání

Nejhorší je čekání. Na cokoliv. Člověk něco chce a musí čekat. Hodilo by se teď říct, že je dobré se učit trpělivosti a tak dále bla bla bla. Ale ten malý kluk ve mně chce všechno hned. A je sakra neodbytný. Nenechá si vysvětlit,že to teď zrovna nejde. Že těch dvacet lidí před námi tu bylo dřív. Toho jednoduše nezajímá. Chce abych šel někam jinam. Vždyť svět přeci ukrývá tolik nepoznaného a my to všechno chceme vidět, poznat a okusit. Někdy dělám, že ho jako neslyším a tvářím se, že myslím na své věci. Ovšem on je již velmi vnímavý a pozná kdy něco předstírám a pak začne. Začne kňourat, vzpínat se. Vzlykavě prosí a tahá mě za ruku. Je to prostě hajzlík rozmazlenej a to já nemám rád.

Čekání může být i vzrušující. Když se těším na něco nového, na něco co mne velmi láká. Co vzbuzuje mojí pozornost. To je krásně čekání. To by člověk čekal půl života. To se to čeká na milou jemnou bytost. To se to touží. Toužíme rádi. Sedíme na lavičce u hlavní silnice a toužíme už třetí hodinu. Stačí aby prošla, řekla pár slov. Nebo pošle jenom úsměv, jako že můžeme pokračovat ve snění. V představách jaké to ještě může být, kam až se dá zajít na úplný kraj zoufalství a ráje. Kde tě divoženky tahají z jedné strany na druhou, aniž by daly najevo která je která. Vláčí tě mokřinami a hustým porostem až jsou ruce rozedrané a krev barví bílou košili. Křičí na mě jedna přes druhou hedvábná slovíčka a průsvitné šatičky nechají tušit, co nebezpečně krásného se za nimi skrývá. Jsem ze všeho tolik zmatený, že se chvíli tisknu ke každé a zkouším odhadnout jaká doopravdy je. A smysly mne zrazují nebo jsem ještě nepotkal tu, kterou bych chtěl do lidského světa přivést.
A přestože se cítím vyčerpaný, chodím večer co večer za nimi.
Protože ony sami nepřijdou, nemohou...

Venku je klid a lednice vrčí v G-dur.

Let´s talk aboult sex

Oh, welcome foreingers. Today I found out that this webpage visited also 3 people from others states. I wanna told you that this text doesn´t includes sex undertone. It´s only consideration aboult love , relationships and I answered why we cannot talk aboult these things overtly. Stop play the games and tell the truth. Don´t be ashamed. If you want tell something to this theme or something else don´t hasitate put some thought. :) Thanks






Proč se otevřeně a s nadsázkou nebavit o tak přirozených věcech. Nakonec je to věc, která nás v životě nejvíc baví a motivuje. Ať už je to jenom koketování nebo flirtování. Nebo větší lásky a různý tahanice o ní. Miluješ mě, nemiluješ. A já tebe víc a ty mě ignoruješ. Až po "dej ho mě ať je po mně". Přestaňme se tvářit, že to neděláme nebo, že nás to nezajímá. MĚ TO ZAJÍMÁ ÚPLNĚ NEJVÍC:))) Když totiž přijde nebo odchází láska tak někdy taky nejím a někdy víc piju. Je to věc, která se mnou hýbá úplně nejvíc. Věc, která mě dokáže vystřelit do vesmíru a taky zakopat dva metry pod zem. Teď jsem zrovna pod zemí a čekám na střelnej prach. Jemnej, něžnej s něžnýma očima. Takový co nemá žádná jiná, ty co tě pohltí a nejsi schopen uhnout pohledem. Magnetizmus nekonečný sítě. Ty oči se umí smát a někdy taky mračit, ale většinou pohladí když přijdeš vyřízenej z denního procesu a ty se do nich jenom podíváš a víš, že i kdyby se všechno kolem hroutilo tak tyhle oči tě nikdy nezklamou a budou stát při Tobě a k tomu nám dopomáhej Bůh. Tak takový oči já hledám. A jestli je nějaká máte tak je na mě vykulte, ať si jich všimnu. Někdy totiž pro oči nevidím. A nestyďte se. Já se styděl léta a bylo to k hovnu. Je potřeba přijít a říct co chceš, po čem toužíš. I když v tu chvíli nevíš, která chlopeň ti selže nebo nohy neunesou to co normálně. Nic z toho předem nevíš a musíš do toho jít když to chceš. A já to sakra chci, protože už jsem dost starej na to abych kňučel pod peřinou. So common!!

Poděkování

Chtěl bych všem poděkovat za skvělý víkend na "Orlím hnízdě", zvláště potom hostiteli, který nejenomže vytvořil perfektní zázemí, ale i zajistil kompletní zábavový servis celým večerem a nocí. Takže Milane, velké díky, překvapils mě velmi příjemně. Byl to super víkend plný bytí. Děti pěkně "zlobily", rodiče pěkně chlastali a řádili(někteří) a já pochopil, že tohle jsou lidi se kterými se chci stýkat, protože ti mě nabíjí a s těmi je mi fajn. Děkuji ještě jednou za mě i za syna, protože tomu se od Vás taky v žádném případě nechtělo...

Sám sebou

Je to přesně tak jak píšeš Pavlíku. Tenhle šílenej svět, kterej už ani sám neví co chce na tebe neskutečně a hlavně zbytečně tlačí. Škatulkuje tě podle módních nesmyslů a jak tvoje dítě ve škole nemá značkový hadry, smějou se mu. Jsi v jednom obrovskym kole mainstreamu. Kam tak všichni pospíchaj. Kde chceme bejt první - v pekle?
No s tim ale člověk nic nenadělá a láteřit nemá význam. Je potřeba, když už se vám v tom kole všeobecného "štěstí" dělá špatně, prostě vystoupit a jít po svých. Chvíli jde človíček sám, ale najednou potká přítele, který to viděl stejně.A který také žije paraelní životy, ten, který musí a ten, který chce. A k tvýmu úžasu zjišťuješ, že si rozumíte a máte stejná životní přesvědčení. Hlavně se nebát ukázat nitro, nestydět se za to jaký jsem.Sundat tu maškarádu, abys neustále nemusel vymýšlet další scénář svojí role, to je šíleně únavný. Být sám sebou. To se hezky řekne, těžko udělá a hlavně člověku vůbec nejdýl trvá to pochopit. Co to je být sám sebou, najít svou cestu.Já chci být sám sebou a proto říkám: jsem měkkosrdcatej, brečím u romantických filmů, dloubu se v nose,miluju přírodu a všechny její formy, nemám rád lidi co jim je jedno jestli někomu ublíží s tim, že je to každýho věc.Nemám rád Barbíny a Keny, povrchní blbce, mám velký srdce (bohužel někdy větší než mozek) a jsem empatický a dokážu pomoct. Jsem strašně vztahovačnej, močim do vany, závidím jiným jejich štěstí.To všechno jsem já ať už se to někomu líbí nebo ne.Nestydim se za to. A miluju Vás, kteří ke mně chováte jakoukoliv formu lásky a můžete se mnou počítat. Když už se Vám nechce jet s dál, tak jednoduše vystupte a nebojte se, že budete na peróně sami. Minimálně tam budu já... :)