Zemřela paní Bazalková

Ve druhém patře nad námi bydleli manželé Bazalkovi. Přistěhovali se zároveň s rodinou mé drahé matky, které tenkrát bylo devět let. Co mamina pamatuje, byli to sousedi, se kterými nebylo nikdy lehké vyjít. Všechno jim vadilo, byli zlý k jiným dětem. Každou příležitost využili k hádce.
Proto také se naše rodiny spolu přes 11 let nebavili. Nezdravili se zkrátka nic. Vždycky když od někoho slyším, že na sebe třeba dcera s tátou pět let nepromluvili, jsem v šoku. Je pro mě nepředstavitelné, že bych s někým tak blízkým několik let nepromluvil slovo. Uvalit na někoho verbální embargo je ta nejhorší urážka, nejhorší ponížení, největší trest.
Tuto zeď mlčenlivosti jsem shodou náhod prolomil právě já, když jsem jednoho dne jako slušně vychované dítko, rodičemi poučen zdravit každého dospělého ze vchodu, paní Bazalkovou na chodbě pozdravil. Matce bylo trapné nepozdravit, když několikaletý syn etiketu dodržel a paní Bazalkové bylo zřejmě trapné neodpovědět. A tak spolu naše famílie opět komunikovali.
Nicméně paní Bazalková na své povaze nic nezměnila a nadále se svým manželem navštěvovali přilehlou pivnici Merkur a vraceli se v podnapilém stavu. Ve vestibulu nadávali prakticky na vše a potom bylo přes dveře slyšet kňučení psů, které bila za to, že nevydrželi s venčením než se páníčci vrátí z hospody. Dobře si pamatuji toho večera, kdy jsem jako malý kluk se slzami v očích mámě vyčítal ať tam jde, ať s tím něco udělá.Že tohle je právě to bezpráví o kterém mi vyprávěla. Tehdy jsem nechtěl chápat, že by to vedlo jen k další hádce a asi by se nic nezměnilo a ... vlastně to nechci chápat ani teď. Zřejmě bych tam dnes šel a na ty dveře zabouchal.
Pan Bazalka se za čas uchlastal a stará paní osiřela a chátrala. Ke třem psům přibyl ještě neznámý počet koček. O tento rozsáhlý zvěřinec se nezvládala starat, ani ho venčit a tak se z bytu po čase linul ostrý zápach, který mladý pár v sousedství nebyl schopen ničím přebít a odstěhoval se.
Starou paní zdravila další generace a bylo ji vidět méně a méně. Celý vchod se těšil, že již brzo nastane to, za co se dlouhá léta každého večera modlil.
Tento týden si vyzvedávám syna a na vchodových dveřích visí parte s jejím jménem.
Stál jsem tam, četl ten list, ale pocit zadostiučinění a správnosti "Božích mlýnů" se nedostavil. Cítil jsem jakýsi druh melancholie, že zas umřelo něco z mého života. Ať už jsem to vnímal pozitivně nebo naopak. To vše patřilo a patří k mému žití. Vždycky jsem se snažil se všeho "zlého" zbavit, vyhnout se tomu, nežít to. S věkem chápu, že "zlo" od dobra oddělit nelze. Je to stejná hmota. Plus - mínus. Narodil jsem se jako holá větev, která se časem obalila zážitky, lidmi, sněním. Stala se, díky Vám, krásnou a košatou. A teď z té košaté větve pozvolna odpadávají první lístky. Stárnu, vole. A nemám z toho strach. Jediné co by mne mrzelo, že bych ten čas tady promrhal.

Zemřela paní Bazalková, ať je jí nebe lehké, upřímně.