Večery

Polokoule se pomalu mění v celou kouli a mně chvílemi uniká o co tu jde. Mračna se pomalu táhnou a vzduch má přímořskou vlhkost. Pavlík si lebedí ve svém pohodlí, protože párky byly dnes obzvláště chutné. Mimbral je metaforická jako vždy a to její pocitové přelévání houpe s mojí bárkou, že občas nabírám. Ale nic, mě už jen tak něco nerozhodí. Prožil jsem čisté průstřely, modlení nad ránem, skotskou náladu kdy ti chladný vítr teče po tváři a ty se cítíš neomezeně svobodný. Tančení mezi kapkami deště s holkou potrhlou i konce mrtvolně chladné. A přesto jsem tady a co. Nebojím se už Die, jsem zrovna tak tvůj jako ostatní a nepotřebuji, abys mne podpíral. Myšlenky volně plynou, vtékají do prstů a ty pak sami tančí na klávesách. Jak sakra můžou vědět co chci právě říct, jak mne to může takhle obcházet. Tak ať, nechám je si hrát. Všechno nemusí mít vždycky nějaký smysl. Podléhat pravidlům racionality. Nemusíme všemu rozumět, můžeme to jen cítit. Tak se neboj, ty nebohý maloměšťáčku. Máš strach, že by tě volnomyšlenkářství a svoboda mohly sežrat. Že by ses ztratil, když ti někdo neřekne, co máš honem dělat. Aby sousedi neřekli. Kašli na to . Umej si auto a posekej green. Někdy jsou prostě vzteklý večery a neuděláš s tim nic. Vlastně vůbec nejhorší jsou věci se kterýma nemůžeš nic udělat. Sedíš a čekáš kdy se to přehoupne, aby šlo si zase říct ... popojedem, drahá. Kouřím druhou cigaretu a modrej dým se mísí s ovzduším.