Čekání

Nejhorší je čekání. Na cokoliv. Člověk něco chce a musí čekat. Hodilo by se teď říct, že je dobré se učit trpělivosti a tak dále bla bla bla. Ale ten malý kluk ve mně chce všechno hned. A je sakra neodbytný. Nenechá si vysvětlit,že to teď zrovna nejde. Že těch dvacet lidí před námi tu bylo dřív. Toho jednoduše nezajímá. Chce abych šel někam jinam. Vždyť svět přeci ukrývá tolik nepoznaného a my to všechno chceme vidět, poznat a okusit. Někdy dělám, že ho jako neslyším a tvářím se, že myslím na své věci. Ovšem on je již velmi vnímavý a pozná kdy něco předstírám a pak začne. Začne kňourat, vzpínat se. Vzlykavě prosí a tahá mě za ruku. Je to prostě hajzlík rozmazlenej a to já nemám rád.

Čekání může být i vzrušující. Když se těším na něco nového, na něco co mne velmi láká. Co vzbuzuje mojí pozornost. To je krásně čekání. To by člověk čekal půl života. To se to čeká na milou jemnou bytost. To se to touží. Toužíme rádi. Sedíme na lavičce u hlavní silnice a toužíme už třetí hodinu. Stačí aby prošla, řekla pár slov. Nebo pošle jenom úsměv, jako že můžeme pokračovat ve snění. V představách jaké to ještě může být, kam až se dá zajít na úplný kraj zoufalství a ráje. Kde tě divoženky tahají z jedné strany na druhou, aniž by daly najevo která je která. Vláčí tě mokřinami a hustým porostem až jsou ruce rozedrané a krev barví bílou košili. Křičí na mě jedna přes druhou hedvábná slovíčka a průsvitné šatičky nechají tušit, co nebezpečně krásného se za nimi skrývá. Jsem ze všeho tolik zmatený, že se chvíli tisknu ke každé a zkouším odhadnout jaká doopravdy je. A smysly mne zrazují nebo jsem ještě nepotkal tu, kterou bych chtěl do lidského světa přivést.
A přestože se cítím vyčerpaný, chodím večer co večer za nimi.
Protože ony sami nepřijdou, nemohou...

Venku je klid a lednice vrčí v G-dur.